Historie spolku

Historie lomnická divadelní

Úvodní řeč Petra Štěpána při vernisáži výstavy ke 190 letům ochotnického divadla v Lomnici nad Popelkou (2015)

Z historie lomnického ochotnického divadla, které slaví 190 let

Divadelní spolek J. K. Tyl je druhým nejstarším ochotnickým spolkem v semilském okrese a také jedním z nejstarších v Čechách. Jeho „rodová“ linie se vine až do samých počátků v roce 1825, kdy z iniciativy lomnických studentů, zejména Antonína Šlechty, pozdějšího významného turnovského lékaře a zakladatele Lázní Sedmihorky, a také Jana Vávry Lomnického, později spisovatele, básníka a překladatele, byla sehrána první představení, která znamenají počátek organizované ochotnické divadelní činnosti v našem městě.

Hrálo se v hostinci Šlechtova otce, který stál v místě dnešního Kynčlova železářství. Hrály se významné hry Klicperovy, Štěpánkovy a Thámovy. Kulisy pro první lomnickou scénu namaloval bezplatně lomnický malíř obrazů Václav Čapek, z „kasy koupily se jen barvy“, plátno věnoval Petr August Šlechta z výroby svých ručních tkalců. Na jevišti, které museli na každé představení stavět a bourat, hráli tři roky a uvedli 12 her. Poté zapůjčili kulisy mimo Lomnici a již se nedočkali jejich vrácení. Ztrátou kulis vlastní divadelní činnost na čas ustala a ochotníci uvítali možnost hostování u kočujících divadelních společností, které jimi rády doplňovaly své početně malé ansábly. Kočovné společnosti hrály v sále Ludvíka Cermana. Byl to hostinec na náměstí na místě nynějšího domu sousedícího s obchodem zeleninou a ovocem.

Neutuchající touha po vlastní scéně došla po řadě peripetií naplnění v roce 1859, kdy díky podpoře vedení města v čele s purkmistrem Šlechtou byla upravena polorozpadlá místnost v 1. poschodí zadní části tehdejší radnice. Z té doby se dochoval nejstarší divadelní plakát z 24. června 1860, který je vlepen v Petrákově kronice. Činnost na tomto jevišti však netrvala dlouho, skončila posledním představením 24. srpna 1862, kdy sehráli hru Starý manžel, z níž se nám zachoval druhý nejstarší plakát. Za pět dní po tomto představení vypukl zhoubný požár, který zachvátil radnici a 41 domů. Z divadla se zachránilo jen několik kulis a opona, ale i ty byly ohněm značně poškozeny. Bez vlastního jeviště hráli pak ochotnici po čtyři roky v soukromí.

Dne 2. května 1864 byl položen základní kámen nové dnešní radnice a v ní vybudováno, slovy kronikáře: „nové, pěkně upravené a pohodlné divadlo ve druhém patře, jemuž nebylo té doby rovného vůkol“. Od prvního představení 15. dubna 1866 sloužil tento sál (dnešní zasedací síň radnice) plných 64 let divadlu. Celé toto období je bohatou historií Spolku divadelních ochotníků, vždyť v některých letech uvedli až 18 představení.

Historickým mezníkem se pro ochotníky stal rok 1889, kdy továrník Josef Horák zavedl do divadla elektrický proud vyráběný prvním továrenským dynamem v Čechách, vypracovaným v jeho firmě. Prvním představením při elektrickém osvětlení byl Strakonický dudák ve dnech 25. a 26. prosince 1889. Po třech letech však Josef Horák dodávky proudu zrušil a spolek utrpěl značnou škodu v nákladech na instalaci a hlavně značným snížením návštěvnosti. Byl nucen přejít zpět k petrolejovému osvětlení, které však brzy přestalo vyhovovat technickým požadavkům divadla. V roce 1902 zakoupili kotel na výrobu acetylénu, a tak se svítilo dalších 20 let. Stálé elektrické osvětlení bylo zavedeno na počátku roku 1922,  a proto také první hra byla věnována této události. Nastudován byl Strakonický dudák a jistě nikoliv náhodně.

Myšlenky na postavení nové divadelní budovy se objevily již kolem roku 1890. Divadlo před deseti roky renovované stalo se těsným v zákulisí i hledišti, začala se povážlivě houpat podlaha, bezpečnostní předpisy byly prosazovány s větší rozhodností. Jedno málo široké schodiště do druhého poschodí byla okolnost pro nějakou paniku v divadle velmi nebezpečná. Koncem roku 1895 byl založen fond pro stavbu vlastní divadelní budovy. Jmění fondu však rostlo velmi pomalu. Do roku 1906 dostoupilo „závratné výše 92 korun.“ „Na kolik cihel by to asi stačilo?“ posteskl si kronikář. Situace by byla příznivější, kdyby spolek nebyl „úředně nucen“ odvádět část hrubého příjmu z každého představení různým účelům a mohl finančně více pamatovat na své životní potřeby.

Teprve oslava stého výročí spolku, konaná za účasti okolních vesnických spolků 16. srpna 1925, dala podnět ke stavbě vlastní divadelní budovy. Byla velmi úspěšná, vynesla asi 12.000,- Kč, což byl obnos na tehdejší dobu značný. Hlavně však rozvířila otázku stavby divadla tak, že od té doby se spělo ke stavbě mílovými kroky. Už 29. září 1925 daroval pan továrník Václav Hornych pozemek na stavbu divadla s výhradou, že pozemku nebude využito k jinému účelu. Okresní správní komise v Lomnici rozhodla dne 12. prosince, v reakci na žádost Spolku divadelních ochotníků, věnovat z rozpočtu na rok 1926 30.000,- Kč. Městská rada se usnesla pamatovat na stavbu divadla z každoročního rozpočtu částkou 5.000,- Kč. Za 4 roky poté byl 23. září 1929 zahájen výkop a 27. září 1930 byla stavba divadla dokončena. Po odpočtu zimního klidu bylo divadlo s 550 sedadly, divadelním a biografickým zařízením vybudováno za 8 měsíců.

Poslední představení ve starém divadle na radnici dne 24. srpna 1930 neslo nápadnou shodu data s představením sehraným stejného dne před 68 lety v roce 1862, pět dnů před vypuknutím zhoubného požáru ve městě.

Slavnostní zahájení v novém divadle, jemuž bylo dáno jméno Tylovo, se konalo 4. října 1930 představením Tylova Strakonického dudáka a 5. října druhým slavnostním představením Čapkova Loupežníka. Další roky vyvíjel Spolek velikou činnost, aby splácel dluh ze stavby divadla, který přesahoval na tehdejší dobu obrovskou částku 600.000,- korun. Vedle klasických her se hrály i oblíbené a populární operety z pražského repertoáru, např. Na svatou Annu 14 x, Lojzička 11 x, Na tý louce zelený 12 x, Odtroubeno 9 x.

S otevřením nového divadla získal spolek také licenci na provozování kina pod názvem Bio Divadlo. Výsledná bilance kina v letech 1930 až do jeho zrušení v roce 1946 značně přispěla ke zlepšení hospodářských výsledků ve prospěch splácení dluhů. Například v roce 1940 bylo uvedeno 231 představení, z nich 139 českých filmů.

Období II. světové války přestál spolek se ctí. Z jeviště Tylova divadla zněla česká dramatická tvorba, divadlo bylo i místem koncertů z děl českých klasiků a české lidové hudby. Obecenstvo naplňovalo budovu, chodilo do ní pro posilu v těžkém období okupace. Prvním představením ve svobodné vlasti byla již 21. července 1945 Čapkova Bílá nemoc. Druhým slavnostním představením roku byla 20. října půvabná Jiráskova Lucerna.

Rok 1952 přinesl konec právní samostatnosti a spolek se až do roku 1994, kdy opět získal právní subjektivitu, stal z moci úřední souborem Újezdní osvětové besedy a dalších kulturních institucí. Za ta léta prodělalo ochotnické divadlo období skvělých úspěchů, ale také krizí. Vždy se však vzchopilo, věrno svému poslání a pokračovalo dál ku prospěchu lomnické veřejnosti.

Současnou etapu života divadelního spolku můžeme směle označit za nejúspěšnější v jeho novodobé historii. Toto období začalo v roce 1995, kdy ze spolupráce s panem Jaroslavem Krčkem vzešel hudebně dramatický festival Lomnické kulturní léto. Během jeho již dlouhé existence se v Lomnici vystřídalo mnoho významných umělců z řad hudebníků, divadelníků či výtvarníků z České republiky i ze zahraničí. Díky spolupráci s panem Krčkem zvýšil Spolek svoji aktivitu, k osvědčeným starým členům přibyli noví a mladí herci i režiséři. Od roku 1998 se spolek stal pravidelným pořadatelem Krajské přehlídky Jizerské oblasti Svazu českých divadelních ochotníků. Hlavním organizátorem této akce je po celou dobu pan Ladislav Novák. Věřím, že vysoká úroveň činnosti divadelního spolku zůstane jevem trvalým.

Připomínáme si dnes 190 let ochotnického divadla v Lomnici, je tedy třeba v rámci našich znalostí vzpomenout, že lomnickou divadelní tradici vytvářely za to dlouhé období, i když třeba jen po kratší dobu, i další spolky, sdružení a korporace.

Byl to především Divadelní odbor Řemeslnického vzájemně se podporujícího spolku Svornost, který za 60 let svého působení od roku 1886 do roku 1966, kdy jako součást Závodního výboru ROH Technolen ukončil svoji činnost, sehrával významnou úlohu v lomnické kultuře. Byl také jediným souborem, který uspěl na Jiráskově Hronovu v roce 1937 hrou F. X. Šaldy Dítě.

Vlastní divadelní představení hráli dále Tělocvičná jednota Sokol, Zpěvácký spolek Bořivoj, Jednota Orel, Dělnický dramatický soubor Jiřího Wolkera, Spolek paní a dívek, lomničtí studenti i školní děti, Divadelní odbor firmy Šlechta, ochotnické spolky v okolních obcích, které jsou dnes součástí Lomnice, a jistě i další, dnes již zapomenuté skupiny milovníků divadla.

Jedinečnou zásluhu na tom, že s posledním slovem na jevišti, s posledním zatažením opony nezmizí také vzpomínky na veškerá další divadelní dění, mají kronikáři.

Josef František Vlček – městský tajemník ve druhé polovině devatenáctého století. S jeho jménem jako herce a člena výboru se setkáváme již před rokem 1866 a potom od roku 1878 do roku 1895 jako ředitele spolku. Po dobu téměř 62 let nás vedou jeho Paměti, nejstarší dochované záznamy.

Josef Petrák – rodák z Horní Branné, přišel do Lomnice jako podučitel v roce 1870 a působil zde 39 let. Z toho 36 roků pracoval ve spolku jako režisér, kronikář a jednatel. V nádherné kronice zpracoval historii lomnického divadla od počátku do roku 1908.

František Mizera – rodák z Ploužnice, byl učitelem a později okresním školním inspektorem. Navázal na zápisy Petrákovy kroniky a pokračoval v nich až do roku 1928.

Jan Konopáč – lomnický rodák, úředník peněžních ústavů v Lomnici. Herec, režisér, autor divadelních her, jeho hra Neklamný cit byla s úspěchem hrána v Městském divadle na Vinohradech a Komorním divadle v Praze. Jako člen stavebního výboru Tylova divadla velmi fundovaně popsal v kronice období kolem stavby Tylova divadla. Jeho zápisy končí rokem 1930.

Po mnohaleté pauze se vedení kroniky ujal pan Zdeněk Hadinec a pak především paní Libuše Cermanová, která obětavě doplnila chybějící léta. Současným kronikářem spolku je pan Josef Šimek mladší.

Deset let od posledních oslav ochotnického divadla v Lomnici uplynulo jako voda. Dovolte mi, abych vzpomněl deseti kolegů, kteří nás v tomto čase opustili.

6. 8. 2007  Jan Konopáč, herec a režisér
19. 12. 2008 Santo Arciprete, herec
18. 7. 2009 Ladislav Sezima, herec, režisér a technik
7. 1. 2011  Vladimír Mařan, herec, osvětlovač a technik
27. 6. 2012 Libuše Cermanová, herečka, garderobiérka, hospodářka
18. 7. 2012 Jiří Zikmund, herec a režisér
7. 8. 2013  Miloš Hlavatý, herec
14. 3. 2014 Radek Ryšavý, herec
7. 6. 2014  Karel Kramář, herec
28. 2. 2015 Miroslav Holan, maskér

Často jsem si během svého divadelního života položil otázku, jak je možné, že se v divadle dokáží sejít často tak rozdílní lidé, co je to, co spojovalo tenkrát jako dnes občany různého sociálního a společenského postavení i politického přesvědčení, že dokáží připravit a secvičit divadelní představení, vystoupit na jeviště a přinést obecenstvu radost, poučení, přimět ho k zamyšlení, úsměvu a také třeba k soucitu i pláči. Co to je, co dokáže postavit vedle sebe váženého měštanostu, intelektuála i dělníka, aby si sami ze sebe dokázali udělat legraci pro pobavení druhých?

Je to jeviště i zákulisí, ta zvláštní atmosféra, kde jsou slyšet hlasy odjinud, kde se srdce svírá, kde lze prožít jiný život a proniknout do jiných světů, kde se otevře nitro, až to mrazí, kde opravdu lze prožít bláznivé štěstí, bolest i strach, radost i pláč. A potom? Potlesk a pocit štěstí. Anebo také ticho a zklamání. To všechno dohromady vytváří tu zvláštní atmosféru, prožitky, které lákají a na které se nezapomíná, i když je prožijete třeba jen jednou za život. To všechno dohromady jsou ta „prkna, která znamenají svět.“

Nemohu na závěr jinak, než ocitovat slova prvního kronikáře a třetího ředitele divadelního spolku Josefa Františka Vlčka – z jeho Pamětí divadla v Lomnici nad Popelkou – ,,Že divadlo jest školou života, v níž ostří se rozum a mysl, šlechtí srdce a krášlí duše, musí každý vzdělaný člověk uznati a to pochopili naši občané již dříve.“ Kéž mají tato slova trvalou platnost.


Při premiéře nové hry v červenci 2010 byla oficiálně představena nová publikace věnovaná 80 letům budovy lomnického divadla, kterou s finančním příspěvkem Města Lomnice nad Popelkou vydal domácí divadelní spolek J.K. Tyl.
Tylovo divadlo v Lomnici nad Popelkou 1930 – 2010
Příběh jedné stavby Oldřicha Lisky
Historické podklady a fotografie zpracovali pánové Jiří Křížek a Jakub Potůček,
grafické zpracování měl na starost Stanislav Dlouhý ml.Kromě historie návrhů a výstavby budovy divadla je v ní představena také osobnost architekta Oldřicha Lisky.
Knížka má 55 stran, byla vydána v nákladu 500ks a je k dostání za 100,-Kč v muzeu, Kulturním a informačním středisku nebo na představeních přímo v divadle.